Karel Makoň: Celý život mám obrovské štěstí na lidi
Kristovy roky, tedy třiatřicet let, oslavil loni v prosinci Dobrovolný ekologický spolek – ochrana ptactva Plzeň (DES OP). U jeho zrodu stál tehdy sotva devatenáctiletý Karel Makoň. Organizace se za tři desítky let proměnila, má za sebou tisíce výjezdů, provozuje záchrannou stanici živočichů, pracují pro ni stovky dobrovolníků, o její činnost se zajímají média i tisíce jejich čtenářů, diváků či posluchačů. K narozeninám si nadělila nový léčebný areál pro zvířata. Přinášíme rozhovor z lednových Radničních listů.
Fotografie: M. Pecuch
Rok 2026 jste začali v novém areálu. Záchranná stanice živočichů v Zábělské ulici na Doubravce byla zkolaudována loni v prosinci. Jak to ale všechno začalo?
V mém raném věku, kdy jsem byl ještě na základní škole. Jsem rodák z plzeňské Doubravky, od kostela sv. Jiří. Ve společnosti mých vrstevníků jsem se moc nechytal, byl jsem outsider. Vyšlo mi to však u zvířat. Měl jsem štěstí, že už jako školák jsem se dostal k jednomu z tehdejších předních kroužkovatelů ptáků – Václavu Boškovi. Byl také z Doubravky, bydlel v ulici Pod Chlumem, vlastně kousek od dnešní záchranné stanice živočichů. Pracoval ve Škodovce a po práci jezdil kroužkovat ptáky pro Národní muzeum. Je to speciální vědecká činnost, postavená sice na dobrovolné bázi, avšak s pevnými pravidly. Díky tomu, že mě Václav Bošek vzal ‚pod svá křídla‘, jsem se dostal k přírodě a ornitologii. Jezdili jsme s ním kroužkovat nebo pozorovat pochopy u Žatce, motáky u Tchořovic, chytali jsme dravce u Kyšic, jeli za bahňáky do Pačejova. Naučil nás poznávat jednotlivé druhy i se orientovat v přírodě. Takže tohle všechno, co tu dnes je, je nejspíše následek mých dětských mindráků…
Pomohl vám jako teenagerovi a vy jste pak začal pomáhat zvířatům?
V momentě, kdy známí a příbuzní zjistili, že se motám okolo tohoto ornitologa, začali se na nás obracet s prvními případy. To bylo okolo let 1989 až 1990. Byl jsem tehdy na učňáku a měl první zvířecí pacienty. Třeba někdo zavol: „Hele, větral jsem a spadlo mi hnízdo jiřiček, co s tím?“ Tak jsem běžel naproti do baráku, tam jsem sebral jiřičky z parapetu a běhal po sousedech, kteří měli na domě jiřiččí hnízda a přemlouval je, aby mě pustili na okno, že chci do hnízda přidat spadlou jiřičku. Jindy zase zavolala maminka kamaráda, že v Hněvnicích na návesním rybníku je labuť se zlomeným křídlem a tahá ho za sebou. Takže v době bez mobilů jsem se musel autobusem dostat do Hněvnic a prověřit situaci. Pak dojet na veterinu za doktorem Sýkorou, který mi řekl: „Tak ji přivez, amputuju jí křídlo.“ Takže jsem se pak domluvil na ČSAD, jestli mě vezmou autobusem s labutí, dojel opět do Hněvnic, chytil labuť, naložil ji do autobusu a odvezl na veterinu…
Asi i díky těmto zážitkům a zkušenostem jste získal dobrou manažerskou školu?
To ano. Celý život mám obrovské štěstí na lidi. Koho jsem měl potkat, toho jsem potkal. Nikdy nebudu bohatý a v tombole vždycky vyhraju nanejvýš hrneček… Setkal jsem se však s obrovským množstvím lidí, kteří mi pomohli, poradili, posunuli mě. S mnoha z nich stále spolupracuji. Moc si toho vážím.
Jak se stalo, že jste se od labutě převážené k veterináři autobusem dopracoval až k moderní záchranné stanici?
Zlomová asi byla záchrana labutě na Seneckém rybníku v září 1992. Měla v jazyku zapíchnutý rybářský háček. Nemohla polykat, protože kdykoli posunula jazyk, píchla se do patra a sousto ji vypadlo. Byl jsem tam tehdy s kamarádem Pavlem Samkem, nebyl sice ornitolog, ale měl auto. Za labutí jsme dojeli s kánoí na střeše jeho žigulíka. Pavel Samek pak zastavil na hrázi rybníka, podíval se na vodní hladinu a zachráněnou labuť a říkal: „Bylo by fajn mít nějakou stanici pro odchycená zvířata, jako má ten Vágner v Africe (pozn. red.: Josef Vágner, přírodovědec a ředitel Zoologické zahrady ve Dvoře Králové). Slunce zapadalo a my se zasmáli. Ale už 2. prosince téhož roku jsme zakládali Dobrovolný ekologický spolek ochrany ptactva a zaregistrovali ho na ministerstvu vnitra. První areál jsme stavěli svépomocí za 260 tisíc korun. Na kus papíru ho nakreslil právě Pavel Samek a pak náš soused pan Mandík projekt překreslil a pomohl nám získat stavební povolení. Záchrannou stanici ptactva jsme následně zkolaudovali v roce 1995.
Říkáte záchranná stanice ptactva…
Ano, původně byla jen pro ptáky. Museli jsme se však v rámci národní sítě záchranných stanic kolem roku 2000, kdy vznikala národní síť záchranných stanic, přetransformovat v záchrannou stanici pro všechny volně žijící druhy. Takže musíme zvládnout pomoci žábám, netopýrům nebo ježkům, ale i rysům, vlkům nebo dokonce medvědům. Řešíme ale jen volně žijící živočichy a ty domácí a exotické dnes už přenecháváme kolegům z jiných organizací.
Kolik zvířat vám prošlo rukama?
Jsou to tisíce. Počítáme ale zásahy či výjezdy, protože jeden výjezd může být třeba tři sta netopýrů v bytě nebo jedna labuť. I ty výjezdy už počítáme na tisícovky, Třeba jen labutí mi rukama prošlo nejen na stanici, ale i při kroužkování asi více než čtyři tisíce. V rámci národní sítě záchranných stanic máme na starosti město Plzeň a okolí, severní Plzeňsko a Domažlicko. V Plzeňském kraji jsou další stanice v Rokycanech, Spáleném Poříčí a Tachově.
Záchrana zvířat asi představuje jen část vaší činnosti?
Máme tři základní cíle. Jedním z nich je provoz léčebného zařízení pro volně žijící živočichy, tedy naší Záchranné stanice živočichů Plzeň. Zdůrazňuji léčebný areál, nejsme žádný útulek ani zookoutek k mazlení se zvířaty, občerstvením a fotokoutkem. Poraněná zvířata se u nás léčí a k tomu potřebují klid. Pak je vracíme do přírody. Odstraňujeme pouze škody napáchané na zvířatech civilizačními faktory – tedy nárazy do skla, poranění o dráty, srážky s autem, pády do bazénů, komínů a šachet, otravy chemikáliemi…. Vše, co se na přírodu tlačí ze strany lidí.
Takže když nějaké zvíře třeba poraní liška, protože si ho chtěla dát k večeři…
… tak by jeho záchrana byla ‚montováním se‘ do přirozeného přírodního výběru. Dostávají se k nám však i takováto zvířata. Když mi sem přinesou hrdličku, kterou chytil krahujec a nestihl ji zamáčknout, tak těm, kdo ji přinesli, čím dál častěji musím složitě vysvětlovat, že to nebylo dobře. Měli mu ji nechat. Teď si musí ulovit jinou. Nezachraňujeme třeba ani slabé ježky, či jiná slabá nebo nemocná zvířata vyřazená z populace. Respektujeme přírodní výběr a jeho zákony.
A jaké jsou vaše další dva úkoly?
Druhová ochrana, tedy práce v terénu. Snažíme se, pokud to jde, odstraňovat příčiny poranění zvířat. Tedy například zabezpečit skleněné plochy, aby do nich ptáci nenaráželi. Spolupracujeme s energetiky, aby sloupy vysokého napětí byly zabezpečeny proti elektrickým výbojům. Řešíme při různých stavbách v krajině hloubení nebo výstavbu tůní pro obojživelníky… To vše má směřovat k zlepšování podmínek pro zvířata, aby jejich populace byla stabilní a silná. My pak máme méně pacientů na stanici a jeden poraněný z hlediska celé populace nehraje roli. Třetím naším úkolem, který se prolíná předchozími dvěma, je ekologická výchova a osvěta. Jde o to, aby si lidé uvědomili, že každý sám za sebe může přispět k ochraně přírody, ať je to manažer, zedník, architekt, politik, řidič… Někdo může třídit odpad, jiný opatrně jezdit, aby nesrazil zvěř, další finančně přispět nějaké ekologické organizaci, jiný zase u podobné organizace dělat dobrovolníka.
Děláte tedy konzultace třeba pro architekty nebo přednášky ve školách?
Ano. V rámci ekologické výchovy máme několik programů zaměřených buď na jednotlivé cílové skupiny, jako jsou architekti, stavaři, investoři, stavební úřady... Mohou to být školení i jednotlivá setkání s konzultacemi, kde si navzájem vyměňujeme informace. To v posledních letech funguje skvěle. Stává se, že třeba architekt zavolá, popíše projekt, který připravuje, a chce znát naše připomínky a názory. Konzultujeme projekty i s příslušnými odbory Magistrátu města Plzně – tam je skvělá spolupráce, nebo s Plzeňským krajem či investory, kteří stavějí komunikace. Jsou už velké skupiny investorů a stavařů, kteří chtějí problémům předcházet. Školíme ale také například hasiče po celé republice v tom, jak manipulovat se zvířaty, aby je při zásahu nekousl had nebo šelma. Spolupracujeme vlastně se všemi složkami integrovaného záchranného systému.
A ekologická výchova pro děti…
Děti jsou ‚nasákavé‘ a skvěle reagují na programy, které pro ně máme připravené. Je jich asi patnáct a využíváme zkušeností a spousty fotografií a videí, které jsme za ty tři desítky let nashromáždili. Někdy za dětmi do třídy přijedu s projektorem, promítám jim a povídám o zvířatech. Jindy jdeme společně ven a hned u školy začneme hledat stopy po zvířatech a povídat si o nich, jindy třeba s nimi v přírodě přehráváme situace, které jsme během naší záchranářské práce zažili. Spolupracujeme v Plzni a Plzeňském kraji s mnoha školami a školíme také pedagogy.
V osvětě vám asi pomáhají i média, vaše organizace i vy v nich býváte často zmiňován.
Máme asi sedm stovek adres včetně médií, na které posíláme naše e-maily s fotkami a texty z našich zásahů a další činnosti. V adresáři jsou však i třeba školy, úřady a mnoho dalších organizací i jednotlivců, které ochrana přírody zajímá. Snažíme se je psát pragmaticky bez emocí, jen popsat situaci. Já jsem hned na začátku činnosti našeho spolku dostal dobrou mediální školu. Vzala si mě pod křídla první mluvčí plzeňské zoo Ivonna Doležalová, rozhlasáci Jirka Blažek a Jirka Šobr nebo Zuzana Volaříková z Plzeňského deníku.
Jak vznikal nový areál?
Jeho výstavba nakonec vyšla na třicet milionů korun. Získali jsme desetimilionovou dotaci z evropského Operačního programu Životní prostředí 2021-2027, celkem šest milionů nám poskytlo město Plzeň, čtyři miliony kraj, něco jsme měli našetřené a proběhla také veřejná sbírka, lidé nám přispěli celkem 1,6 milionem korun. Moc děkujeme. Pozemek v Zábělské ulici, na němž záchranná stanice stojí od samého začátku, nám tehdy darovalo město Plzeň. Příprava nové stavby, tedy vypracování projektu, získání stavebního povolení, podání žádosti o dotaci trvaly asi tři roky, samotná stavba rok a půl.
Kolik máte dobrovolníků?
Neuvěřitelné množství. Jsou ale prověřeni časem, potřebujeme spolehlivé lidi. Naše práce není o tom, že se někdo chodí mazlit se zvířaty. Nedáváme zvířatům jména, přistupujeme k nim pragmaticky – vyléčit a vrátit zpět do přírody. A naše výjezdy vyžadují dobrou fyzickou kondici, zasahujeme na stromech, v šachtách, na vodě… Náš spolek má šest desítek členů, já jsem jeho jediný zaměstnanec, a asi dvě stovky dobrovolníků. V sezoně pak zaměstnáváme několik lidí na dohodu o provedení práce. Lidé, kteří nám pomáhají, jsou nejrůznějších profesí, třeba plastický chirurg, kardioložka, ajťák, grafik… Někteří jezdí na zásahy, někteří se o zvířata starají doma. Máme třeba Olinu, specialistku na odchov veverek, které potřebují individuální péči, protože malé veverky je třeba nosit na těle. O žáby se zase stará Jiřina Hepová z Kaznějova, která má nyní v péči i žábu z Kolumbie, jež byla nalezena v bedně banánů v Tescu.
Změnila se za ty tři desítky let příroda?
Když jsme začínali, největším ptákem u nás byla labuť a čáp. Dnes je u nás orel mořský či jeřáb popelavý. A kdybych kdysi svému dědovi řekl, že na Boleváku hnízdí tři páry motáka pochopa, tak by se divil. Nežili u nás bobři, vydra byla vzácná. Teď jsou v naší přírodě běžně. Žijí u nás rysi i vlci. Skladba druhů se posunula. To vše jsme u nové stavby museli zohlednit.
Zlepšuje se tedy životní prostředí?
Dochází k určitému posunu a je vidět, že i veřejnost na ochranu přírody slyší. Ale všechny volně žijící druhy jsou závislé na změnách v krajině. Nebudu říkat, zda je to posun k lepšímu nebo horšímu. Obejdu to všeobecným vyjádřením, že populace volně žijících druhů zvířat kolísají. Jsou období, kdy nějaká populace dosáhne vrcholu, pak spadne. To vše se však děje v řádu stovek milionů let a my lidi na to koukáme jen z hlediska našeho krátkého života.
A jsou lidé k přírodě ohleduplnější?
Neřekl bych, že jsou ohleduplnější. Určitě se změnil náhled na samotnou ochranu přírody. Ale bohužel se to překlopilo často jen na emoční příběhy. Je tady trend zvířata pojmenovávat, připisovat jim lidské vlastnosti. Dříve jsme se potýkali s tím, že kluci chtěli mít doma třeba sojku nebo jestřába a vybírali hnízda. Pytlačilo se. Ale lidé se uměli přírodě přizpůsobit, pohybovat se v ní. Dnes se společnost od přírody vzdaluje, lidé se k ní chovají sobecky. Zvykli si, že se dostanou úplně všude, ne však vlastními silami, ale na čtyřkolkách, elektrických kolech nebo v autech… A ať chceme, nebo nechceme, tlačíme na zvířata v jejich přirozeném prostředí, a to třeba pouštěním dronů, veřejným osvětlením, architekturou či dopravou. Takže ještě stále je co na vztahu lidí a přírody zlepšovat.
Text: Hana Josefová