Plzeňanka Eva Vítová vzpomíná na události 1. června 1953
Ilustrační obrázek
V roce 1953 bylo Plzeňance Evě Vítové 23 let. Pracovala jako sekretářka ve Výzkumném a zkušebním ústavu tehdejších Závodů V. I. Lenina v Tylově ulici. Koncem května se mezi lidmi začaly šířit zvěsti o chystané měnové reformě, vypukla panika a nákupní horečka. „V sobotu 30. května 1953, což byl tehdy běžný pracovní den, za mnou přišly svačinářky a ptaly se, jestli ještě budou platit peníze. Nevěděly, jestli mají vybírat na „čvoch“, jak se tehdy ve Škodovce říkalo jídlu z kantýny. Zavolala jsem proto do sekretariátu ředitele a bylo mi řečeno, že ve 13.45 promluví k zaměstnancům podnikový ředitel Brabec. Ten všechny ujistil, že je vše v pořádku a že jen blázen by se mohl domnívat, že s naší měnou se něco stane, protože je nebývale pevná. Odpoledne pak prezident Zápotocký ohlásil měnovou reformu. Stalo se tak úmyslně v sobotu, aby během volné neděle vychladly horké hlavy rozhořčených lidí,“ popisuje události, které předcházely 1. červnu Eva Vítová.
Pondělí začalo jako každý jiný den, ale horké hlavy zdaleka nevychladly. Mezi osmou a devátou hodinou dolehl k paní Vítové otevřeným oknem kanceláře hluk z ulice. „Od 5. brány přicházeli dělníci ze Škodovky, kteří na nás volali, abychom šly s nimi. Tehdy nám říkali, že jsme fajnovky z Výzkumáku nebo Pokusňáku. Tak jsem tedy šla. Ve dveřích ale už v tu chvíli stáli soudruzi z KSČ, zapřeli se lokty a nechtěli nás pustit. Běžela jsem k oknu a volala, že nesmíme ven. Škodováci z ulice vyrazili dveře a zamířili jsme k náměstí Republiky. Radnice byla zamčená, někteří se však dostali dovnitř oknem a začali vyhazovat busty Lenina a dalších potentátů. Já jsem zůstala venku, vzala jsem si ten den úzkou sukni, tak jsem si na to netroufla. Demonstrace na mě působila velmi neorganizovaným dojmem. Přicházeli další škodováci z Doudlevec, náměstí bylo plné lidí. Ale všimla jsem si, že na místě jsou i tajní policisté.“
Protestující se pak chtěli přesunout k rozhlasu, došli však jen na Masarykovo náměstí, kde sochu prezidenta Masaryka zakrývala tabule s nápisem Se Sovětským svazem na věčné časy. „A já si řekla, tohle tady nestrpím, vyšli jsme z průvodu a ceduli strhli. Vzápětí jsem si uvědomila, že se blíží poledne a že bych se měla vrátit do práce. Do Pokusňáku už mě nepustili, měla jsem se hlásit na ředitelství. Protože jsem si nebyla vědoma, že bych udělala něco špatného, ohlásila jsem tam, že jsem byla na demonstraci a myslela si, že tím to pro mě končí.“ Události ale nabraly rychlý spád. Druhý den byla paní Vítová odvedena na ředitelství, kde předstoupila před takzvaný dělnický soud. V noci pak byla odvezena do borské věznice. Tam sdílela celu se třemi ženami, které se také účastnily demonstrace. „Do té doby jsem neměla strach, ale přiznám se, že když mě dovezli na Bory, klepala se mi kolena. Následovaly noční výslechy, na které Evu vodili se zavázanýma očima. Státní bezpečnost se jí snažila usvědčit z protistátní činnosti a z kontaktů v zahraničí. Hodně jí přitížil dokument o Edvardu Benešovi, který byl nalezen v jejím bytě při domovní prohlídce.
Proces se konal u Lidového soudu v Plzni 13. července 1953. „Všichni obžalovaní měli obhájce, jen já jsem ho nechtěla. U soudu jsem řekla, že je to z prostého důvodu, že si nejsem vědoma žádného přečinu. Nakonec jsem byla odsouzena k jednomu roku vězení za trestný čin násilí na veřejných sborech.“ Eva byla převezena do věznice na pražské Pankráci. „Estébáci mi po propuštění nabídli spolupráci, slibovali, že jsou mi brány Škodovky otevřené, ale když jsem je odmítla, nebylo mi dovoleno pracovat jako úřednice, jen v dělnických profesích. Otec mi tehdy zařídil místo referentky v Kovošrotu. Dlouho jsem tam nezůstala, v rámci akce 70 tisíc úředníků do výroby jsem si mohla vybrat, zda budu zametat chodníky nebo dělat jeřábnici,“ pokračuje paní Eva ve vyprávění. Vystřídala pak několik zaměstnání. Nikde ale nemohla zůstat dlouho. Situaci vyřešila v roce 1969 emigrací. Z Německa se paní Vítová vrátila až v roce 2001. Nyní je tato energická dáma stále aktivní v plzeňské organizaci Konfederace politických vězňů. „Toho, co se stalo, jsem nikdy nelitovala. Stejně bych se zachovala i teď,“ říká Eva Vítová.