Monika Švábová: Láska k divadlu se předává z generace na generaci
Monika Švábová na jevišti Divadla J. K. Tyla v Plzni vstupuje do své 58. sezóny. Odehrála na něm více než 190 rolí a další ji čekají. Postavy na tělo pro ni psali Miroslav Horníček i Antonín Procházka. Za svou celoživotní tvorbu získala Uměleckou cenu města Plzně. Města, jemuž se rozhodla být věrná: „Když jsem se dozvěděla, že získám Uměleckou cenu města Plzně, zabušilo mi srdíčko. Jsem Plzni a plzeňskému divadlu věrná a pociťuji vděk za život, který tady prožívám. Plzeňský divák je ohromný a věrný. V Plzni se láska k divadlu předává z generace na generaci.“
Fotografie: M. Chaloupka, archiv DJKT a archiv Moniky Švábové
Přinášíme rozhovor, který vyšel v zářijových Radničních listech.
Jste z uměleckého prostředí, tatínek byl akademický malíř a grafik, bydleli jste v Praze nedaleko Havlových, s nimiž se vaše rodina přátelila, znala jste děti spisovatele Jana Drdy, jezdili jste na zámek v Dobříši, kde se scházeli čeští spisovatelé… Bylo už od dětství jasné, že budete směřovat k umělecké profesi – k herectví?
Že to bude nakonec herectví, jasné nebylo. Nebyla jsem takové to suverénní dítě, které se od malička předvádí. Chodila jsem ale do přípravky baletu do Národního divadla a díky tomu jsem už jako dítě účinkovala v mnoha představeních, hlavně tedy v baletních, ať již to byla Popelka, Šípková Růženka, Labutí jezero… Občas jsem se objevila i v operách, třeba v Daliboru, Rusalce, Braniborech v Čechách. Byly to malé taneční či pohybové role, například pážata nebo trubači. V Popelce jsme s ostatními dětmi z přípravky dělaly hodiny. V baletní přípravce se mnou začínal například slavný choreograf a tanečník Jiří Kilián či tanečnice, choreografka a režisérka Libuše Králová.
Bavilo vás to?
Těšilo mě to. I tehdy se dbalo na to, aby se dítě hýbalo. Stejně jako dnes chodí děti do různých kroužků, tak jsme tehdy chodili i my. Bydleli jsme v Praze na nábřeží blízko Jiráskova mostu, a tak to do Národního divadlo bylo jen kousek. Neměla jsem žádný velký baletní talent, ale moc se mi to líbilo, hlavně účinkování na jevišti. Zrovna na tuto svou dětskou radost jsem často vzpomínala, když jsme v Plzni hráli muzikál Billy Elliot. Hlavní role v něm ztvárnili kluci ve věku mezi deseti dvanácti lety a já si vždy, když jsem s nimi byla na jevišti, říkala: „Jéžiš, to je jako moje dětství.“ Byli zapálení a nadšení, na jevišti je to bavilo.
Kdy začalo být jasné, že máte talent na herectví, že ho půjdete studovat na DAMU?
Zprvu jsem si na herectví netroufla. Protože jsem docela dobře zpívala, říkala jsem si, že bych mohla studovat zpěv na oboru hudební komedie. Jenže v tom roce, kdy jsem dělala přijímačky, se toto oddělení neotvíralo, jen studium operního zpěvu a na ten jsem vybavená nebyla. Měla jsem však za sebou účinkování v Divadle Na Vinohradech, v inscenacích Válka s mloky či Dobrý voják Švejk. Chtěli tam tehdy někoho, kdo má taneční schopnosti. Díky tomu jsem začala činohru více vnímat a líbila se mi. Taky jsem se tam spřátelila s Jiřinou Jiráskovou (pozn. redakce: herečka, dlouholetá členka Divadla Na Vinohradech a několik let také jeho ředitelka) a ta mi tehdy řekla: „Mondo, já se na tebe podívám.“ Připravila jsem si nějaké monology, předvedla jsem jí je a její verdikt zněl: „To je dobrý, jdi na zkoušky na DAMU.“ A tak jsem to zkusila a vzali mě.
Jak vzpomínáte na studium herectví? Byli jste tehdy velmi talentovaný ročník, vaší přítelkyní za studií prý byla Hana Maciuchová…
Ano, Hanička byla moje velká přítelkyně a byly jsme spolu v kontaktu do poslední chvíle. V ročníku se mnou dále byly třeba Dana Kolářová, kterou jsem měla a mám moc ráda, Radka Fiedlerová, Jaruška Pokorná – všechny moc dobré herečky. Z kluků byli ohromně talentovaní Jirka Ornest, Petr Svojtka, Láďa Potměšil… Byl to dobrý ročník a to je moc důležité i pro jednotlivce, pohybuje se tak v podnětném prostředí. Navíc naší paní profesorkou byla Libuška Havelková, která byla báječný pedagog, a především člověk se srdcem – chápavá, citlivá... Nikdy nás neshazovala a to je pro mladého studenta, který se teprve rozkoukává a neví, co bude a zda uspěje, moc důležité.
Vy jste hned po absolutoriu v roce 1968 nastoupila do plzeňského Divadla J. K. Tyla. Jak to nesli vaši rodiče? Maminka prý byla hrdá Pražačka. Neplánovala jste, že to bude na jednu dvě sezony a pak se vrátíte do Prahy?
Nikdo nikdy z naší rodiny Prahu neopustil. Takže maminka z toho byla hodně nešťastná a smutná, byť jsem nebyla jedináček. Já si tehdy myslela, že se tady budu rok dva otrkávat a pak půjdu zpátky. Byla to velká změna. Plzeň tehdy nebyla hezká, ale zaprášená a bylo tu hodně neopravených nebo zbořených domů. Bydlela jsem na škodovácké ubytovně a to tedy rozhodně nebyl nějaký pěkný hotel. No, bylo to pro mě těžké…
Okouzlila vás alespoň třeba budova Velkého divadla?
Okouzlila. V ní jsem najednou byla v jiném světě. Je krásná stále a já o ní vždy mluvím jako o chrámu a mám k ní velkou úctu. Jen jsem si, když jsem do ní poprvé vstoupila, říkala: „Jéžiš, tady je to strašně malinký.“ Srovnávala jsem ji se scénami v Praze – se Smetanovým či Národním divadlem nebo s Vinohrady.
Co vás nakonec v Plzni udrželo? Role, vaše manželství s Pavlem Pavlovským?
Všechno dohromady – naše láska a spoustu rolí. Bylo mezi nimi i hodně rolí partnerských, které jsme s Pavlem dostávali. Říkám si, že člověk je doma tam, kde má rodinu, a já tu svoji nakonec založila v Plzni. Vychovali jsme tady dva kluky. A i když pak později byly nabídky z Prahy, už jsem se vrátit nechtěla. Člověk má někam patřit a já patřím sem do Plzně. Nebylo zadarmo, že mě tak silný a dobrý plzeňský činoherní soubor přijal. Vážím si toho, že jsem do něj patřila a patřím. Mám velkou úctu i před naším partnerstvím s Pavlem. Jsme manželé padesát let, před tím jsme spolu čtyři roky chodili. Je pro nás důležitá naše rodina, společná práce, vážíme si jeden druhého, vyznáváme podobné hodnoty, které jsou pro nás důležité. To vše nás drží spolu a tady v Plzni.
Jste v plzeňském divadle 57 sezón, změnilo se za tu dobu divadlo a jeho diváci? Četla jsem na webu Paměti národa vaše vzpomínky a tam říkáte, že vztah mezi diváky a souborem býval intenzivnější a soudržnější....
Myslím, že rozdíly tu jsou. Diváci za minulého režimu cítili v mnoha inscenacích podtext, hledali jinotaje, my jsme jim to z jeviště dávali. Mění se i repertoár divadel. Dřív se uvádělo více těžších kusů. Když zvu dnes někoho do divadla, tak mi často říká: „Prosím tě, ať je to komedie, my se chceme zasmát.“ Stále hrajeme Shakespeara a další vážné kusy, ale řekla bych, že celkově divadla inklinují k odlehčenosti.
Proměnila se i režisérská práce? Nejsou nyní i díky moderním technologiím divadelní inscenace více dělané na vizuální efekt?
Jak už jsem říkala, vše se posouvá, mění. Právě na plzeňské Nové scéně jsou k dispozici nejmodernější technologická zařízení – zvuková, projekční, světelné či pohyblivé prvky, a režiséři toho využívají. Inscenační možnosti jsou nyní jinde, než když jsem začínala. Hodně se jde po efektu, vizuálu. Herci však pořád hrají, jak nejlépe dovedou, a to se snad nemění. Dobrý herec bude dobrým hercem, i když kolem sebe bude mít jakoukoli show.
Před chvílí jste mluvila o tom, že si divák přeje odlehčenost. Autorem skvělých komedií je Antonín Procházka, váš bývalý kolega z plzeňské činohry, který vám psal role ‚na tělo‘…
Ano, měla jsem to štěstí. U Tondy jsem hrála asi v osmi devíti hrách, v nichž pro mě napsal role. Věděl, že jsem dělala balet, a tak třeba ve hře Ve státním zájmu mi napsal postavu bývalé tanečnice a zařadil tam i taneční výstup. Ve své Jednotce intenzivní lásky zase využil toho, že už velmi dlouho cvičím jógu. Na jevišti jsem dělala pozici sarvánga asána neboli svíčku, na to jsem vždycky v prvních řadách jen slyšela takové to udivené „hhhh“. Bylo mi tehdy totiž už přes sedmdesát.
Roli pro vás napsal i Miroslav Horníček?
Pořád na něj s láskou vzpomínám. Letos v červnu to bylo 45 let od premiéry hry Setkání s Veronikou, kterou jsme společně hráli ve Velkém divadle. Když něco máte opravdu ráda, vstoupí to do vás a pořád to tam je.
I u vás v bytě je vidět že vztah mezi vámi a divadlem je hodně silný. Máte v něm vystaveno mnoho vzpomínek na vaše role i kolegy…
Je to láska, je to můj život, a tak se tomu člověk oddá. Herectví pro mě nikdy nebylo zaměstnání – je to povolání – od slova povolat.
U vás to je ještě možná umocněno hereckým manželstvím, jak už jste sama řekla, s Pavlem Pavlovským jste partnery v životě a často jste jimi byli i na jevišti. Jak náročné bylo skloubit vaše povolání a rodinu?
Náročné to bylo, ale nedalo se nic dělat a my jsme to nějak zvládli. Naši kluci sice netrávili všechny večery s námi, ale to zažívalo více dětí. Hereckých manželství bylo více i tady v Plzni. Myslím, že jsme naše kluky nešidili a věnovali jim každou volnou chvíli.
Co vás u divadla pořád drží?
Asi vědomí, že abych to zvládla, tak musím být v psychické i fyzické kondici – tedy jsem na sebe přísná, a neulevuji si. Jdu na jeviště před lidi, musím jim něco předat, a tak musím mít v sobě energii, kterou divák pocítí. Nemohu na jeviště přijít unavená, i kdybych tam měla jen dvě věty. Divák to pozná. Je to práce, kterou nelze odbýt, to bych zklamala hodně lidí. A nejsou to jen role, které mě naplňují, protože samozřejmě vím, že už nebudu hrát postavy, které táhnou celé představení. Naplňuje mě energie ostatních, těší mě setkávání se s mladšími kolegy.
Co vás čeká v nové divadelní sezoně?
Už v září začnu zkoušet hru Vtip. Měla jsem radost, když na konci minulé sezóny vyšlo obsazení a měla jsem tam napsanou roli. „Jééé, budu mít co dělat,“ řekla jsem si. Je krásné, když máte něco před sebou a na něco se těšíte. Kolegové, kteří se mnou budou na představení pracovat, mi jsou blízcí a s režisérem Adamem Doležalem jsem už dělala třeba Čarodějky ze Salemu nebo Pohřbené dítě.
Jak jste prožívala, když jste se dozvěděla, že dostanete Uměleckou cenu města Plzně?
Musím upřímně říci, že mě to potěšilo, právě proto, že to je Cena města Plzně. Města, pro které jsem se rozhodla a kterému jsem věrná. Slovo věrnost je pro mě v životě důležité, a tak jsem Plzni a plzeňskému divadlu věrná a pociťuji vděk za ten život, který tady prožívám. Plzeňáci jsou sví a plzeňský divák je ohromný a věrný – opět to důležité slovo a vlastnost. Nedávno se nám s Pavlem stalo, že nás zastavila jedna paní se slovy: „My vás máme v naší rodině strašně rádi. Já chodila do divadla se svými rodiči už od dětství a chodím pořád.“ Udělalo mi to velkou radost. Je hezké, jak se láska k divadlu v Plzni předává z generace na generaci.
Monika Švábová
- Narozena 10. března 1946 v Praze do rodiny výtvarníka a pedagoga Jaroslava Švába.
- Vystudovala herectví na pražské DAMU.
- Od roku 1968 členkou soubory činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni.
- Za 57 uměleckých sezón ztvárnila v Plzni na 190 rolí, vytvořila velké postavy shakespearovského repertoáru, své mistrovství prokázala v dalších rolích ze zlatého fondu světového divadelnictví, byla například Blankou v Tramvaji do stanice touha, Eleonorou ve Lvovi v zimě či Arkadiovou v Rackovi.
- V nové sezoně ji lze spatřit v dramatu Richard III., v komedii Být nebo nebýt, v muzikálu My Fair Lady, v černé tragikomedii Jednou hole, jednou na nože či v dramatu Pohřbené dítě, kde hraje se svým manželem Pavlem Pavlovským. Právě začíná zkoušet hru Vtip, která bude mít premiéru 25. října 2025.
- Už pět desítek let tvoří manželský pár s Pavlem Pavlovským, členem činohry DJKT a bývalým šéfem tohoto souboru. Vychovali spolu dva syny.
- Je nositelkou Ceny Českého literárního fondu a Ceny Vendelína Budila za významný umělecký přínos v oboru. V roce 2018 byla uvedena do Dvorany slávy hejtmana Plzeňského kraje.
Text: Hana Josefová
